U Kneeleyho a Beth to bylo jako na dovolené. Čas od času nějaký ten losos k večeři, klid a spousta prostoru na běhání i nicnedělání. Po lehkém několikadenním zregenerování sil mne ale opět přemohl cestovatelský pud. Vypůjčil jsem si auto, kajak a pár dalších užitečných věcí a vyrazil do přístavního městečka Whittier. Na moři jsem ještě v kajaku neseděl, tak proč to nezkusit zrovna tady a teď.

Venku zapadá slunce a panorama pohoří Alaska Range se pomálu propadá do tmy. Z verandy je prý při příznivém počasí vidět i masiv Mt. McKinley, což dokazují fotografie umístněné na zdech všude okolo. Tomu říkám odpočinek po vydařeném dni! 193km dnes, 1500km vůbec a pouhých 240km do Anchorage.To znamená dva poslední dny na kole přede mnou. Kneely s Mireyou připravují lososa a aljašské pivo do mě padá jedna radost. Zdá se to až neuvěřitelné, že jsem téměř dva týdny na cestě a pořád naživu. Dokázal jsem to.

Končí měsíc a já jsem ve Whitehorse…tuším potřetí. Naleznout kamarády s mým autem bylo překvapivě snadné a může začít velká reorganizace. Předně mě Šíma se Šakalem brzo natrvalo opouštějí, druhak mne co nevidět opustí i můj Saturn. Původním plánem bylo ho ihned vyměnit za kolo a na Aljašku dojet vlastními silami. Nakonec byl ale plán za pět minut dvanáct z technických důvodů lehce pozměněn a vyčkávám na příjezd nových krátkodobých známých, mladého česko-slovenského párečku Petry a Maroše, kteří směřují shodou náhod jejich akceschopnějším autem stejným směrem jako já.

Je přesně polovina července, kajak je nejspíš už zpátky v půjčovně nebo opět na řece s jiným nebožákem a já opět se Šímou a Šakalem. Shledali jsem se naprosto bez problémů přímo v Dawsonském centru a strávili pár dní a nocí v okolí města,  na nejlepším nekomerčním místě pro kempování široko daleko- s vyhlídkou na město a celou oblast okolo Bonanzy, říčky která se vlévá do Klondiku, a ve které tehdy pánové Skookum Jim Mason, Charlie Dawson a George Carmack nalezli pár nugetů a odstartovali tak celé zlaté šílenství. Na Bonanze se tito tři pánové ukázali na základě rady mě sympatického prospektora pana Hendersona, kerý poté celou zlatou horečku promeškal na prázdných polích na druhé straně hřebene. To by jednoho naštvalo…slušně řečeno.